Čeští přistěhovalci si do své nové vlasti přinesli zálibu v ochotnickém divadelnictví.
   V Záhřebu začíná s českým divadlem J. V. Frič v roce 1874, a na krajanském venkově bylo první české divadelní přestavení sehráno v roce 1890 v Lipovci. Divadla se na vesnicích hrála většinou už před založením krajanských spolků.
   Ochotnická představení měla rozhodující úlohu pro udržení českého jazyka a posilování vlasteneckého cítění.
   Ochotnictví bylo základní činností většiny krajanských spolků a ze vstupného se pak přispívalo například i na chod krajanských škol nebo na výstavbu spolkových domů. Ve 30. letech byla založena zdejší Matice divadelního ochotnictva, začleněná do Matice československého divadelnictva v Praze, pořádaly se divadelní soutěže, kurzy a semináře.
   Záhřebští krajané hostují v roce 1933 na III. Jiráskově Hronově. Ústředí má bohatou šatnu a knihovnu a nezapomíná ani na loutkové divadlo. Na repertoáru jsou Tyl, Jirásek, Jaroslav Kvapil, Gabriela Preissová, bratři Mrštíkové, Karel Čapek a další autoři. České divadlo hrají i hasiči, sportovní mládež apod.
   Světová válka přerušila rozvoj krajanského divadelnictví v jeho největším rozkvětu; hrálo se však dále v bojových jednotkách. V 50. letech se krajanské divadlo dostává na předválečnou úroveň. Krizi v 70. letech řeší nově založená divadelní rada Svazu (20. února 1981) revizí a propagací divadelní knihovny (1500 sv.), pořádáním seminářů, organizováním přehlídek (od roku 1989), kontakty s českými odborníky (Vladimír Dědek). Výsledkem je účast krajanských divadelníků jak na republikových přehlídkách v Chorvatsku, tak i v České republice.
Podobný osud mají i krajanské dechovky.
   První byla zřejmě založena v roce 1886 hudebníky z Malých a Velkých Zdenců. Před první světovou válkou měly vlastní krajanskou kapelu Brestov, Mezurač, Dežanovec, Dolní Střežany, Dolní Kovačice, Hrubečné Pole, Lipovec a další krajanské osady. Byly to dechovky nejen besední, ale i hasičské, sokolské aj. Také I. čs. brigáda Jana Žižky z Trocnova měla svou vojenskou dechovku. Po válce vynikají dechovky z Hercegovce, Daruvaru a Zdenců a v 70. letech, kdy začíná pracovat při Čs. svazu hudební instruktor, se k nim přidávají další – Ivanovo Selo, Dolany, Mezurač, Brestov, Kaptol, Dežanovec, Lipovec, Dol. Střežany a Končenice. Po první přehlídce dechovek 22. května 1982 ve Velkých Zdencích (3 zúčastněné hudby) následují další – Ivanovo Selo, Dolní Střežany (6 hudeb) a Brestov. Kapelníci jsou vysíláni na semináře a zajišťuje se pomoc odborníka (Miroslav Císař). Krajanské dechovky koncertují nejen v Chorvatsku, ale i v České republice. České lidové písně a tance se začaly organizovaně nacvičovat vždy k dožínkám. Daruvarští nadšenci (Josef Knytl) již v roce 1925 v okolních vesnicích budili zájem o českou lidovou kulturu a kroje. Podle návodů z Čech nacvičovali lidové tance, písně a jiná vystoupení (podobná sokolským).
   Původní krajanská píseň, méně již tanec, neoficiálně žila mezi lidem, jak dokázal etnografický průzkum v 60. letech a sběratelská práce M. Císaře. Krajanské taneční skupiny většinou pracují jen nárazově, nacvičují tradiční repertoár na dožínky a jiné akce (Daruvarská či Lipovlanská setkání). Kulturní rada pořádá pěvecké festivaly (16. prosince 1972 Hercegovec) a folklorní přehlídky (22. února 1975 Daruvar). Ke kvalitativní změně dochází v polovině 70. letech díky odbornému přispění českých choreografů Lenky Homolové a Evy Zetové, později Míly Brtníka a Marušky Bušové. Repertoár byl výrazně osvěžen, pozornost se začala věnovat i krojům a hudebnímu doprovodu, soubory začaly pracovat soustavně.
   Folklorní skupiny jsou dnes téměř ve všech krajanských spolcích; nejúspěšnější z nich se účastní Mezinárodního folklorního festivalu v Záhřebu, slavností v Đakovu, Vinkovcích, Valpovu, Mezinárodního krajanského festivalu v Praze, dříve na Detve a v Rožnově pod Radhoštěm aj.