Počátky české komunity v Chorvatsku jsou spojeny s vyhnáním Turků a vytvořením nové Slavonské hranice podél Sávy a Dunaje. V polovině 18. století se tam situace zlepšila natolik, že mohla začít kolonizace. Hluboké lesy, močály a neobdělávaná půda vyžadovaly pilné ruce – tu byli vítáni pracovití a disciplinovaní Češi. Navíc v českých zemích panuje obrovský hlad po půdě a patenty Josefa II. uvolňují nevolnická pouta, takže podmínky k stěhování jsou připraveny.

Stěhování Čechů do Chorvatska trvalo téměř 150 let. Zpočátku (18. st.) probíhalo jednotlivě (dělníci sklářských a jiných manufaktur, řemeslníci, duchovní, vojáci, učitelé, úředníci, lesníci aj.) a pak v několika vlnách většinou zemědělci.

V první intenzivnější vlně (1789-1827) se z Novobydžovska, Chrudimska, Mladoboleslavska, Rakovnicka, Žatecka přistěhovalo několik desítek českých rodin na území Varaždinského generalátu. V roce 1825 přišlo 107 českých rodin do Presadu – dnešního Ivanova Sela, největší české vesnice ve Vojenské hranici. Přišli i do Velkých Zdenců, Ivanovčan, Plavnic, Lamince aj.

Kolonisty láká různými výhodami i šlechta. Hrabě Izidor Janković (1789-1857) a později jeho syn Julius usazují Čechy na Daruvarsku (v Končenicích a Brestově již kolem roku 1826; zakládá se český Lipovec). Rodina Erdödy zve Čechy do okolí Kutiny. Kolem roku 1868 přicházejí Češi na Požežsko (Kaptol, Bjeliševec aj.), v sedmdesátých letech do Hercegovce, Malých Zdenců, Orlovce a Polan. Vznikají české kolonie v Posáví (Jazvenik), Češi osídlují Lipovlany, Krivaj a Mezurač. Poslední přistěhovalecká vlna doznívá kolem roku 1900. Silné české kolonie žily i v chorvatských městech.

 Některé osady ve Vojenské hranici, osídlené Čechy, byly označovány v pramenech jako Boemische Colonie a starousedlíci je nazývali Pemie – Ivanovu Selu se tak říká dodnes.